Pane, odpusť nám za tuto válku
Psal mi včera dobrý přítel Filip, po supersummitu v Bruselu..
Zavřeme kohout!
Tak mi přijde, že dnešní vyjádření ukrajinského ministra zahraničí Dmytra Kuleby se stane něčím památné a přelomové. K včerejšímu Putinově prohlášení a těsně před vrcholným setkáním států NATO napsal: „Pokud se státy EU pokloní Putinovu ponižujícímu požadavku na placení za ropu a plyn v rublech, bude to, jako by jednou rukou pomáhaly Ukrajině a druhou Rusům v zabíjení Ukrajinců.“
Cítím to stejně a jestli jsem byl s naším českým přístupem k válce dosud celkem v souladu, dnes mě přepadá hanba, bezmoc a beznaděj. Kulebovo vyjádření trefně vystihuje náš cynický vztah k válce a pokrytectví k hodnotám, které jsou (nám snad) drahé.
Je potřeba vnímat, že naše přímá pomoc Ukrajině je především smrtonosnou pomocí, jakkoliv dodáváme zbraně do rukou obránců. Zároveň tu existuje přesvědčení, že zastavit kohouty plynu by vedlo k ukončení války, nebo by alespoň pomohlo k ukončení. Můžeme se v posledních týdnech všichni přetrhnout pomáhat a posílat Ukrajině pomoc, a přitom nejsme ochotní si na chvíli utáhnout opasky? Proč zkrátka nemůžeme zavřít kohouty plynu na měsíc či dva – počkat co to udělá a kam se to vyvine – a pak je případně zase otevřít? Vždyť okamžitým zavřením kohoutu bychom získali eso pro vyjednávání s Rusy, morální kredit, jasnou podporu pro Ukrajinu, snad i vzdálení se od konfliktu většího rozsahu. Radši budeme podporovat styl „ať se to na Ukrajině co nejvíc pomlátí“, než bychom zvolili nenásilné řešení spočívající v našem dočasném uskromnění? Proč se bavíme o definitivním odstřižení od ruského plynu? Nemáme snad s těmi definitivními řešeními dost zkušeností z dvacátého století?
Jako byla návštěva středoevropských premiérů na Ukrajině velkou morální vzpruhou, toto počínání je naprosto demotivační a demoralizující. Ukrajince podporujeme a motivujeme zbraněmi, ale nechceme je podpořit prostým aktem nenásilí. Naším postojem Ukrajince i Rusy nutíme bojovat víc, než je to nutné. Nemyslíte si, že ukrajinské ženy, děti, starci, a vůbec prostí lidé mají všech těch uniforem, granátů a erpégéček plné zuby? Že je nenávidí, ačkoliv jim přinášejí alespoň nějakou perspektivu a naději?
Jsem sice v těchto dnech šťastný, že nejsem součástí národa Němců nebo Maďarů, ale moc bych si přál, abychom nespadli tak nízko. Abychom si zachovali tvář sami před sebou, před Ukrajinou, před Evropou, před našimi dětmi, před tváří demokracie. Prosím nezačněme se ohýbat, ať nechodíme světem pokřivení.
Mám obavu, že Putin a jeho parta se nám zrovna teď nahlas a škodolibě smějí. Co v jejich očích musíme být za národy, když nejsme schopni přestát byť jen dočasné nepohodlí? Kam se poděly ty západní, prý „demokratické hodnoty“? Pohrdají námi, jak se tím oháníme a přitom nám zjevně předně záleží na penězích, jistotě a pohodlí. Mají nás přímo za chcípáky, neboť nejsme schopní zvednout hozenou rukavici.
Ukrajinci neustále říkají: Bojujeme i za vás! Zdá se mi, že i když to od nich slyšíme každodenně, ještě jsme to nepochopili. A tak dál bojují za nás, abychom si uvědomili, na jakých hodnotách záleží Bojují za nás, ačkoliv naše pohodlí je pro ně smrtící.
Filip
—
Dík, Filipe. Vidím to dost podobně. Sice nevím, jestli by se ta dočasnost zavřených kohoutů nezměnila v trvalost, iracionality je v této válce hodně, ale to riziko je třeba podstoupit, zejména pro naše hodnotové postoje, jejichž mnohdy už jen prázdnou slupku nás Ukrajinci poslední měsíc učí opět plnit smysluplným obsahem, ale taky docela přízemně proto, že je to možná jediná cesta, jak zabránit válce mnohem ničivější.
Znáš text modlitby, který myslím s mimořádným vhledem sepsal neapolský biskup Mimmo Battaglia a do života uvedl minulý týden papež František? Zaujal mě velmi. Mám jasný pocit, že toto dělat musíme. Pojmenovávat pravdu, tlačit na politiky, pomáhat trpícím, jak to jen jde, to samozřejmě. A zároveň v kostele (nemyslím jen tu budovu) nezapomínat na modlitbu, protože nenávist nesmete jiná (a zase stejná) nenávist, ale jen láska. Když toto říkám, reakcí je často něco v tom smyslu, že Putina nelze milovat. No však ale nejde o naši lásku, egoisto, ale o lásku Boží, které my máme za povinnost urovnávat stezku, aby mohla do našeho svobodomyslného, stejně jako nenávistného lidstva účinně vejít. Po Ukrajincích na frontě, kteří jsou svědky krvavých zločinů, toto teď lze žádat asi jen těžko. Ale my jsme v týlu. Mírném a pohodlném týlu. Takže ano, zavřeme kohout, postarejme se o bližní a modlitbou urovnejme stezku Boží lásce.
Filipe, stavte se někdy. Zahrada je připravená k jaru. H
Pane, odpusť nám za tuto válku
Pane, odpusť nám za tuto válku.
Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nad námi hříšníky!
Pane Ježíši, narozený pod kyjevskými bombami, smiluj se nad námi!
Pane Ježíši, který jsi zemřel v náručí své matky v bunkru v Charkově, smiluj se nad námi!
Pane Ježíši, vyslaný ve dvaceti letech na frontu, smiluj se nad námi!
Pane Ježíši, který dosud vidíš ozbrojené ruce ve stínu svého kříže, smiluj se nad námi!
Odpusť nám, Pane.
Odpusť, když se nespokojíme s hřeby, jimiž jsme ti probodli ruku, a nadále se opíjíme krví mrtvých rozervaných zbraněmi.
Odpusť nám, Pane, jestliže se tyto ruce, které jsi stvořil k péči, staly nástroji smrti.
Odpusť nám, Pane, jestli nadále zabíjíme svého bratra,
Odpusť, jestli nadále jako Kain sbíráme kameny ze svého pole, abychom zabili Ábela.
Odpusť nám, Pane, pokud svou únavou nadále ospravedlňujeme krutost, pokud svou bolestí opravňujeme krutost svých činů.
Odpusť nám válku, Pane. Odpusť nám válku, Pane.
Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, snažně tě prosíme! Zadrž Kainovu ruku!
Osviť naše svědomí,
ať se nestane naše vůle,
nenechávej nás napospas našim vlastním činům!
Zastav nás, Pane, zastav nás!
A až zadržíš Kainovu ruku, postarej se i o něj. Je to náš bratr.
Pane, zabrzdi násilí! Zastav nás, Pane!
—
Honzo! Díky, popravdě překvapil jsi mě dlouhou odpovědí (chci dodat příjemně), dočetl neb tiše dorecitoval jsem až do konce. Neapolský biskup.. Díky!
Ležím v posteli, vlna horeček sice snad pominula (asi ten poslední typ covidu), ale jsem dnes ještě slabý. Představa vylézt na jarní slunko u Tebe v Bohdalicích je lákavá. Představuji si.. a jako bych tam byl! Snad se brzo podaří, po cestě už určitě lezou majky a i pár kvítek se krčí jistě v trávě.
Prožívám tuto válku s vědomím Putina v sobě, poznávám Putina v sobě, věnuji mu čas; procházím jeho život, jeho očekávání, jeho ideály, jeho zklamání, jeho radosti, jeho strachy, jeho přesvědčení, jeho vztahy, jeho rozhodování..; učím ho nebát se, učím se o něj postarat a jeho v sobě milovat.., učím ho odpustit (si), učím se mu naslouchat. Není (už) můj nepřítel.. Na pomoc objevování vzal jsem předně Solženicyna a pak několik dalších textů z ruské historie; je to obrovský materiál ke vstřebávání.. a k čištění. Teď s těmi horečkami až na pokraji blouznění, zajímavá zkušenost. Vlastně: hned třetí den války mi/nám Pavla pustila Gándhího.
Ano, jsme v týlu. Se zbraní za nás bojují jiní, leč už proto stáváme se tak trochu i jimi.
Budeme v spojení, zdraví F
—
Buď zdráv i ty. První majku jsem viděl už před měsícem, v první den války, kdy kvetly odolné sedmikrásky a koberce sněženek nás od té doby ještě neopustily. Přidaly se bledule, bílé fialky, rozkvétají narcisy, zažlutil se zlatý déšť, nebo vlastně zlatice. K tomu se tetelí hromady ploštic, těch rumělkových. Včera jsem zahájil zahradní čas pálením pár větví a hleděním do ohně při zapadajícím slunci. Při jarní naději.. jsme ve Spojení. H
Přihlášky | Letní tábor MAWADANI Velikonoční pozdrav od přítelkyně ze Lvova