Skandální nenávist
PÁR SLOV K POSLECHU O BÍLÉ SOBOTĚ, CHCETE-LI
Kdo má svůj život rád, ztratí ho. Kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný.
Asi nepřekvapí, že v tomto čase, uprostřed Velikonoc, začínám Ježíšovými slovy. Ale možná překvapí, proč zrovna těmito, vlastně celkem skandálními slovy, která zní jako zpochybnění celoživotního tématu tohoto velkého učitele lásky. Možná je řekl v nějaké slabé chvilce, kdy se mu těžce žilo. Známe asi všichni takové chvilky a slova, která jsme v nich vypustili. Možná jsou to slova, o nichž bychom měli diskrétně pomlčet, z milosrdenství a úcty k Ježíšovi. Možná.
Ale myslím, že to tak není. Myslím, že jsou to naopak velice zásadní slova, která objasňují Ježíšovo pojetí lásky, tak odlišné od mnoha lásek, jak už si toto zásadní slovo různě definujeme, řekl bych po hříchu mnohdy tak, aby bylo co nejvíce přizpůsobené nám samým, než abychom my přizpůsobovali sebe tomuto zásadnímu fenoménu života, bez něhož vlastně život ani není možný, přinejmenším ne ten lidský.
Ježíš, učitel lásky, skandálně učí nenávisti ke svému životu. Jistě, určitou roli v té skandálnosti hraje bezpochyby nedokonalý překlad z originální starověké řečtiny, respektive aramejštiny, který nedokáže převést jemné nuance a další významové roviny původního jazyka. Takže jistě, Ježíš nemluví o nenávisti jako hříchu, jako zlobě zaměřené vůči komukoliv. Učí spíš to, že člověk život uchová a rozvine jen tehdy, pokud sám sebe má méně rád než druhé, pokud sebe, své plány a představy, své touhy, jednoduše svůj život postaví až na druhé místo.
Tak ano, jistě, je to určité uklidňující vysvětlení zdánlivého Ježíšova protimluvu, ale vlastně nemám pocit, že by to nějak ubíralo skandálnosti tohoto učení. Protože přesně to se mi nechce, umenšovat sebe ve prospěch jiného. Protože přesně tomu se mé Já neustále brání. Mluvím o právu na život, o právu na jeho benefity. Ale stejně tak, jako se mé Já neustále brání onomu sebeumenšování, stejně tak ví – a plynoucími roky stále jasněji – že přesně to a jenom to dává smysl, že přesně to a jenom to mému Já nakonec přináší mnohem více benefitů, než bych si dokázal vymyslet a konstruovat sám, jen svou vlastní fantazií, že přesně to a jenom to – no jistě – tvoří život věčný, život smysluplný, nezapomenutelný.
Ztráta je ziskem. To přece ví každý, kdo kdy v životě miloval a snad miluje i teď. Nebo možná ne ztráta, protože ta přichází nezávisle na mé vůli, ale spíš odevzdání toho, co mám a tím více toho, co ztrácím, odevzdání Já ve prospěch My či snad i Ty. Není asi nic ubožejšího než lpět na ztraceném kusu svého Já, které se už nikdy nevrátí. Takhle nějak by se asi dal definovat zoufalec, kterého chtějí ostatní těšit, ale zároveň jaksi podvědomě se od něj i odtahovat. Ubohý lítostivý sobec. Myslím, že přesně před tím Ježíš varuje těmi skandálními slovy o nenávisti, o nenávisti spíš než k sobě jako k člověku, tak k těmto egoistickým pokušením a stavům.
Jenže tady Ježíš tou skandálností nekončí. Ano, skutečně mluví také o ztrátě celého vlastního života jako o zisku, mluví také o smrti jako o zisku. Což je něco těžko pochopitelného bez vztahu s Bohem, kterého Ježíš zobrazuje, bez víry ve smysluplnost tohoto vztahu, bez uchopování skutečnosti života i za hranice viditelného. Ovšem, těch pár desetiletí života mě už naučilo, že takový vztah s Bohem není patentem nás křesťanů nebo třeba židů, muslimů nebo třeba buddhistů. Ta pomyslná linka pochopení se vine napříč lidskou společností a snad i napříč jednotlivou lidskou duší nezávisle na příslušnosti k nějakému náboženskému či filosofickému proudu, kam pochopitelně počítám i ateismus. Boha nelze škatulkovat, stejně jako lásku. A Bůh je láska, přeci. Ne?
Ježíš nikdy nelakoval věci narůžovo. Nikdy nelhal, že láska jsou okamžiky naplněné povznášejícím pocitem a šťastným se člověk stane, pokud takové okamžiky maximalizuje. Ježíš učí, že i v okamžicích bolesti, utrpení, nepochopení, odmítání nikdy nemusím být a nejsem sám. A že možná právě v těchto okamžicích naleznu lásku mnohem silnější než ve veselí. Sám jsem jen tehdy, když nechám svou mysl opanovat jen svým Já. I smrt může být ziskem. Je to velikonoční téma, které může být nám, lidem tohoto času, těchto Velikonoc, pochopitelnější, než nám před rokem.
Česká televize o nás Výuka náboženství a první svaté přijímání