Barvy mlhy
Aktuální bohdalský obecní zpravodaj zveřejnil mou úvahu, bohužel z nějakého záhadného důvodu bez závěrečného odstavce, bez pointy. Inu, tady úvahu nabízím celou. Jan
Barvy mlhy
Stavila se u mě známá, rozhlasová redaktorka, po natáčení se starým pánem, který jí sdělil, že má rakovinu.. a že všechno je dobré. Říkala, že to byla hrozné. Přitom věděla, že má skvělý příběh. Jen se sama bojí smrti, tak proto. V minulých dvou letech jsem pochoval řádku svých přátel, víc, než obvykle. Včetně obou mých rodičů. A nakonec i toho starého pána. Nebylo to lehké, někdy jsem ani nebyl schopen moc mluvit, ale s jasným vědomím.. že všechno je dobré.
Člověk trvá a žije
jen zcela krátký čas,
celý svět dočasný je,
i sláva mine zas.
Tak psal před dvěma staletími Mathias Claudius. Realistické zhodnocení limitů života. Kdekdo soudný to bezpochyby vidí podobně. Vše jednou skončí a nebude to trvat příliš dlouho. Jenomže básník nekončí..
Je jenom Jeden věčný všude bez ustání
a my na jeho dlani.
No tak ano, autor se dívá dál, za hranice viditelného, to tak básníci dělají. Není ale jeho naděje jen mechanismem k překlenutí těžkých chvil vlastně dosti marného, neboť zoufale konečného fyzického života? Nebo se dá věřit přesažnosti, duchovnosti, božskosti života, kde smrt je jen jeho součástí, nikoliv protikladem, jen jakousi proměnou, průlivem, vystoupením z času?
Já vím, nedá se to jen tak přijmout. Zvlášť, když tuto vznešenou ideu hlásají mnohdy velice fyzičtí kazatelé se zálibou v podivných barevných textiliích. Ale taky vím, že je nezbytné se tímto směrem vydat. A nikdo skutečně pravdivý neřekne, jak to je, či detailně nepopíše, co se s vámi stane, když to uděláte. Může jedině inspirovat barvami neviditelnými, plody své cesty, na kterou se vydal bez zajištění a záruk (to k tomu tak nějak patří).
A vzpomněl jsem si na své první intenzivní setkání se smrtí. Bylo mi dvacet, zemřel mi kamarád a já jsem večer při modlitbě jasně vnímal, že Michal u toho byl a že mi Boha až fyzicky zpřítomnil. Nedlouho předtím niterně prožíval konflikt rozdělující jeho vesnici, kde jedna půlka nemohla přijít na jméno té druhé. Modlil se za smíření. Pak onemocněl. A lidi se v místním kostele začali scházet s prosbou o jeho uzdravení, společně. Pak zemřel. A už to tak zůstalo.
PS: Ten starý pán se jmenoval Svatoboj Kopřiva.
Vánoce ONLINE K aktuálním nařízením vlády poosmé